Film na září 08

11. září 2008 v 20:08 | petr klen
3. ročník Filmáče začíná... Tentokrát slavnostní sobotní open party a koncertem speciálního hosta - rockové kapely BLINDS.TYM.
Jsou věci známé a věci neznámé - a mezi nimi je brána... (Jim Morrison)
Sedíme před rozsvíceným plátnem a přitom se nemůžeme zbavit nutkavého pocitu, že to, co se před našima očima odehrává, je více než film. Necháváme se unést sny o apokalypse, o hadovi dlouhém sedm mil, na kterém všichni pojedeme, necháváme v podvědomí zažehnout svůj oheň, slyšíme nářek nešťastné dívky, plujeme na křišťálové lodi, korunujte Královnu dálnice, vychutnáváme si indiánské léto, projíždíme bouří, a nakonec, když dohrává hudba, necháváme svá "světla" zažehnutá... Okouzleni a zmateni, v hlavě plno otázek a melodií - tak začasto opouští diváci představení tohoto filmu.

Režisér Oliver Stone, velký obdivovatel hudby The Doors, připravoval svoji obrazově hudební koláž mnoho let. Prvotní nápad se dokonce zrodil ještě za dob jejich největší slávy. Náročný projekt byl však několikrát odložen a světlo světa tak spatřil až na počátku 90. let.
Do hlavní role zpěváka a básníka Jima Morrisona, muže, který zběsile proletěl svým sedmadvacetiletým životem, Stone obsadil Vala Kilmera a jeho výkon se stal doslova úhelným kamenem celého snímku. Kongeniální propojení Stone - Morrison - Kilmer má až neuvěřitelnou sílu. Už od úvodních záběrů se umně zmocňují svého diváka a nechávají jej vejít do zběsile barvitého světa Ještěrčího krále a náčelníka Mojo, do světa Jimmyho Morrisona, Robbyho Kriegera, Raye Manzareka a Johna Densmorea, do světa mýtů, revolty, magie a chaosu. Do světa skupiny Doors... Všechny písňové party Kilmer odzpíval sám a je až neuvěřitelné, jak moc se jeho hlas blíží tomu Morrisonovu. Před očima nám mizí hranice mezi stínem a světlem, mezi mrtvým a živým, mezi realitou a vizí.
Kdo vlastně byl Jim Morrison? Bezesporu nevšední a zvláštní člověk. Miloval Rimbauda, Kerouaca, později Buńuela, Bretona a Felliniho. V době, kdy si většina jeho vrstevníků za složení zkoušky dospělosti přála auto, Jim toužil po sebraných spisech Friedricha Nietzscheho. IQ 149. Měl rád společnost, ale celý život trpěl sžíravou samotou. Možná génius, který udělal moc chyb, jak ale sám řekl: "Žádná věcná odplata neomlouvá, že jsme propásli svítání".
Ve svých dvaceti letech začíná studovat na filmové fakultě v Los Angeles. Pečlivě si připravuje práci na konec semestru. Ta možnost, propůjčit svým myšlenkám podobu a tvar, ho naprosto uchvátila a on se jí chopil s opravdovostí sobě vlastní. I přesto snímek dostal podprůměrné hodnocení. Druhý den odešel ze školy, neboť kritiku práce vnímal jako osobní selhání. Utíkání před problémy a otáčení se k nim zády ho ostatně provázelo po celý život.
Rok 1965. Rok, který se zapíše do dějin rockové hudby. Mladý Jim Morrison se setkává s klávesistou Rayem Manzarekem a stydlivě mu čte své verše. Touží po tom, aby ho lidé poslouchali a jeho myšlenky je přenesly do světa za oponou. Manzarek pozná talent mladého básníka a poté, co mu Jim zazpívá ,,Moonlight Drive" se společně domluví na založení skupiny.
"Nikdy mě nenapadlo zpívat. Myslel jsem, že budu spisovatel, sociolog nebo dramatik. Na koncerty jsem nechodil," vyprávěl Jim. Nikdy nebyl klasickým frontmanem, kapelu nevedl, přebýval v ní. Nechtěl být muzikantem, hudbu vnímal jako jakési médium pro své básnické vize. Aranžím, akordům ani notám nerozuměl. Možná právě proto v Los Angeles nevznikla hudební skupina jako taková, ale projekt, který chtěl zhudebnit sny a přiblížit smrtelníkům, jak černě se beznaděj rýsuje na jejich pozadí. Přesto se on i jeho spoluhráči stali legendou...
petr klen (s přispěním materiálů Martiny Žákové)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arkey Arkey | 29. září 2008 v 18:02 | Reagovat

Teda kucí (a dámo), pěkně vám to hrálo.

The Doors už jsem kdysi viděl. Kdysi před deseti lety a musím říct, že tenkrát na mě určitě tolik nezapůsobil. To bych si pamatoval. Až zpětně po vstřebání všech emocí si uvědomuju, že na mě těch 140 minut působilo jako jeden dlouhý "tah" bez chvíle odpočinku. Jako pružina, které se stále natahuje a když ji chvíli odoláváte, tak jak vás vzápětí kdyby svou akumulovanou silou pohlcuje o to víc.... A konec? Předvídatelný, ale přesto nesmiřitelný, nepřijatelný. Alespoň ne pro toho, kdo nemá k podobným dveřím nakročeno či snad už nestojí na "druhé straně". Nu, je mnoho světů,

2 peghvs peghvs | E-mail | Web | 27. května 2009 v 21:28 | Reagovat

wP9ubW  <a href="http://guhwexwsrurc.com/">guhwexwsrurc</a>, [url=http://pjehwrryiewa.com/]pjehwrryiewa[/url], [link=http://lgbhakxgztkc.com/]lgbhakxgztkc[/link], http://fgfcncmmzlws.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama